Ostrožská Lhota

Podrobnosti

Zveřejněno: 5. prosinec 2020

Mladí hasiči první ve Lhotě, v Šumicích a také Míkovicích

Tento rok nám díky celé situaci kolem Covidu moc nepřál, ale i přes tuto komplikaci jsme se snažili trénovat dál, zúčastnili jsme se i některých závodů, které se výjimečně konaly koncem června a začátkem července.

První závody jsme pořádali 27. 6. u nás v Ostrožské Lhotě, kde se dětem velice dařilo - starší žáci se umístili na 1. místě, mladší žáci na 2. a 7. místě a přípravka vybojovala krásné 1. místo. I naši dorostenci se umístili skvěle - Kuba Dřinka se umístil na 2. místě, Zuzka Křiváková na 3. místě a Šarlota Vaďurová na 1. místě v disciplíně 100m s překážkami.

Další závody, kterých jsme se letos zúčastnili, se konaly v Míkovicích dne 4. 7. Na nich jsme závodili pouze s mladšími žáky a vybojovali jsme krásné 1., 8. a 9. místo. Za dorostence se umístila nejlépe Nela Trněná na 1. místě, Šarlota Vaďurová na 2. místě a Filip Váverka na 3. místě v disciplíně dvojboj.

11.7. se konaly závody v Šumicích, kde jsme vybojovali 1. a 8. místo v kategorii mladší žáci. Za dorostence se umístil Jakub Dřinka na 2. místě, Filip Váverka na 3. místě, Šarlota Vaďurová na 1. místě a Nela Trněná na 2. místě v disciplíně dvojboj.

Skvělý úspěch. Třetí místo juniorů na Gulášfestu

Na začátku srpna jsme odjeli na soustředění v počtu 24 dětí a 10 dospělých na Babí horu do Hluku. Připravovali jsme se s dětma na podzimní závod požárnické všestrannosti, který se nakonec kvůli situaci kolem covidu nekonal. Hráli jsme různé hry a večer čekala na děti stezka odvahy. Všichni jsme si to moc užili a na další soustředění v létě se už moc těšíme.

Tým našich dorostenců nám v září vypomohl na Gulášfestu, kde nahradili soutěžní tým, který se na poslední chvíli nemohl zúčastnit. Při jejich premiéře vybojovali krásné třetí místo.

V září se konal nábor hasičů ve věku od 3-18ti let a tak k nám do SDH přibylo 15 nových dětí. Celkem máme 45 mladých hasičů a velmi se těšíme na další sezónu, až budeme moct zase závodit, setkávat se a trénovat.

                                                                       Ivana Vaďurová - trenérka mladých hasičů

                                                                       Foto: SDH OL.

Podrobnosti

Zveřejněno: 20. listopad 2020

Obec se chtěla pustit do čistění lesíka v Hájku už na jaře. „Všechno se díky koronaviru o něco posunulo. Jsem rád, že jsme se k tomu dostali. Chtěli bychom to vyčistit ještě v letošním roce,“ nechal se slyšet starosta Roman Tuháček.“

Z náročného svahového terénu kmeny napadené kůrovcem přibližuje dřevo k cestě Josef Prachař, jeho přítelkyně Kateřina Novotná s pětiletým koněm. „Je to klisna a jmenuje se Selima, tahala dřevo už jako tříletá,“ prozradil Prachař.

Více se dočtete v prosincovém zpravodaji.

                                                                                  Text a foto: Stanislav Dufka

Podrobnosti

Zveřejněno: 12. listopad 2020

V kostce by se dalo napsat, že nic. Ale nebyla by to úplně pravda. Na jaře jsme začali zkoušet hru Zácpa. Jarní koronavirus nám zkoušky zhatil, tak jsme horko-těžko doháněli v letních měsících, kdy jsme měli zkoušky i třikrát týdně a domluvené představení v červenci v Uh.Ostrohu. Bylo super, že si všichni divadelníci, při své práci a rodinných povinnostech, našli čas na zkoušky a velikánské díky posílám jejich partnerům a rodinám, které toto hektické období s nimi přetrpěli. Abychom mohli v červenci odehrát první představení Zácpy od Antonína Procházky.

V září jsme si pozvali na hostování divadelní soubor P.O. KRO. K z Kroměříže s detektivní komedií Případ čestné nevěstky. Kdy diváky okouzlil nejen Sherlok Holmes ale hlavně spousta krásných žen v ještě krásnějších a smyslných kostýmech, neboť děj hry se odehrával ve „vykřičeném“ domě, kde slavný detektiv s doktorem Watsonem pátrali za pomoci krásné hospodyně po matce nalezeného dítěte. Vtipný text z pera autora hry, režiséra a herce v jedné osobě - Jaroslava Fránka nás provedl celou hrou. Nechyběly ani zápletky a „choulostivé“ scény (v rámci dobrých mravů), kterých se účastnili i „šťastlivci“ z řad diváků. Nechyběl ani kankán a najednou byl konec. Sice jsme se nedozvěděli, kdo je matkou nalezeného dítěte, ale byli jsme svědky, kdy zarputilý Sherlok Holmes požádal o ruku svoji krásnou hospodyni.

Zácpa se bude hrát i na jaře. V Hluku už 7. února

Ve Lhotě jste nás v Zácpě mohli vidět 27. září. Děkujeme všem, kteří se přišli podívat a podpořit naše snažení, protože bez diváků by to fakt nebylo ono. Poprvé si s námi zahráli Lhoťané - Franta Cícha, Kuba Hyrák, Marek Kapinus a Ostrožané Magda Vaňková a Jarek Polehňák. Zajisté si zahráli i naše stálice – Šárka Křiváková, Evka Marýzková, Anička Surá, Soňa Petraturová (Krátká), Anička Krátká, Anička Juračková, Tonka Dvořáková, Silva Šimčíková, Ondra Balíček, Jarda Zajíc. Magda Těthalová statečně „nahazovala“ (napovídala) těm, kterým vypadl text a o zvuk se postaral Martin Dufka.

Letošní sezónu jsme měli naplánovanou až do konce listopadu a těžko jsme hledali volný termín pro jiné zájmy než divadlo. Bohužel situace se vyvinula tak, že už jsme se s toto hrou nikde nepředvedli. Jelikož se jedná o hru veselou, aktuální a divácky kladně hodnocenou budeme ji hrát i na jaře 2021. Budeme se nažit najít vhodné termíny i v okolních vesnicích (Hluk máme naplánovaný 7. února 2021), kam nás v letošním roce „koronavirus nepustil“. Ale určitě ji zahrajeme ještě jedenkrát ve Lhotě a moc se vás těšíme.

            Za členy Ostrožsko-Lhotského divadla Eva Zajícová

Fotky jsou z přípravy na hru Zácpa a z představení divadla POKROK z Kroměříže. Foto: Archiv EZ.

Podrobnosti

Zveřejněno: 28. říjen 2020

Přečtěte si rozsáhlý rozhovor s novoknězem z naší Lhoty Vojtou Radochem. Povídání Radka Bartoníčka s Vojtou vyšlo v říjnovém zpravodaji naší obce. Fotky jsou z primice na Antoníčku.

Devětadvacetiletý Vojta Radoch je dalším v řadě Lhoťanů, kteří se rozhodli pro nelehkou kněžskou službu. Zatím posledním lhotským knězem byl P. Mirek Bachan, na jehož první mši před dvaceti lety shodou náhod Vojta ministroval.

„Tehdy mi bylo devět let, a jelikož jsem byl od dětství vedený v rodině k víře, začal jsem brzy ministrovat. Mirek byl taťkův spolužák, bohužel kvůli nemoci hodně vytrpěl a je velká škoda, že předčasně zemřel. Vzpomínám na různé zážitky s ním, ať už na táboře, nebo tady ve Lhotě,“ říká novopečený kněz v rozhovoru pro lhotský zpravodaj.

Vojto, být knězem znamená neustále nějakým způsobem pomáhat lidem. Kde se v tobě tato touha podle tebe vzala?

Nevím přesně. Ale od určitého věku jsem v sobě cítil jakousi starost o lidi, chuť jim pomáhat. Mám to nějak v sobě. Dokonce, když jsem po základní škole přemýšlel kam jít, tak jsem se rozhodoval mezi zdravotní školou a „stavárnou“. Udělal jsem si i zdravotnický kurz.

Ale na zdravotní školu jsi nešel.

Ne. Šel jsem na Střední průmyslovou školu ve Zlíně, obor stavebnictví.

Proč tam?

Oba dědečci byli zedníci, měl jsem k něčemu takovému blízko.

O kněžství jsi ještě vůbec neuvažoval?

Abych pravdu řekl, už na základní škole mně to trochu napadlo, protože, jak už jsem se zmiňoval, byl jsem ministrant. A to už od šesti let. Myslím, že jsem k této službě už nějakým způsobem spěl, ale když je člověk v pubertě, tak má úplně jiné představy a zájmy. Vzpomínám si ale na jednu příhodu ze setkání mládeže na Velehradě v roce 2008. Jedna maminka tam povídala o tom, jak jí zemřely na motorce děti. Velmi na mě její vyprávění zapůsobilo, přiznám se, že jsem se rozplakal. Šel jsem ven, sedl si před velký velehradský kříž a říkal si: Pane Bože, proč jsi něco takového dopustil? Když jsem tam tak seděl, cítil jsem Boží pozvání ke službě.

Takže už jsi byl skoro rozhodnutý?

To ještě nějaký ten rok ne. Přijel jsem z Velehradu, mávl nad tímto rukou a říkal si, že stejně mám ještě dva roky do maturity.

A po ní?

Šel jsem na vysokou. Byl jsem na Fakultě bezpečnostního inženýrství v Ostravě. Ale nenaplňovalo to mé očekávání. Tak jsem odešel a šel pracovat.

Pořád jsi ještě nebyl rozhodnutý?

Už to ve mně postupně dozrávalo. Přicházely chvíle, kdy se toto povolání ozývalo hlasitěji, a jindy to byl zase spíše takový tichý hlas.

Takže po odchodu z vysoké školy ještě kněžský seminář nenásledoval?

Ne. Ocitl jsem se zpátky ve Lhotě.

Počkej, ty ses vrátil do Lhoty a taky jsi tady pracoval? Takže žádné objevování nového „světa“?

Začal jsem pracovat v bývalém zemědělském družstvu, teď už ve společnosti Ostrožsko.

A co jsi dělal?

Pracoval jsem nejdříve na posklizňové lince a potom jsem ještě dělal přes rok na správě budov. Dřívější správce šel do důchodu, tak mě oslovili.

Co jsi dělal na lince?

Byla to linka, na kterou se vozí obilí z pole, spousta strojů obilí čistí a suší. Je naprogramovaná, ale je potřeba vše kontrolovat. Kromě toho jsem pytloval obilí a jiné plodiny, které se prodávaly a různé další práce, co bylo potřeba.

Vnímal jsem tě vždycky jako takového veselého a ochotného vesnického kluka, v dobrém slova smyslu. Prostě někoho, kdo je rád s lidmi na dědině. Jsi takový, ne?

Já myslím, že ano.

Veselost a muzika patří k tobě. Ty jsi seděl i za cimbálem.

Je to tak. Při střední škole jsem se učil na cimbál, pak jsem chvilku hrával s CM Višňa. Jednou mě oslovil basista Martin Deyl z Hluku, že potřebují cimbalistu do Rakouska. Tak jsem tam s nimi jel. Pak se mě zeptali, jestli s nimi nechci hrát. Kývl jsem, že ano, a tak jsem zakotvil ve Falešnici.

Já si tě vybavuji jako malého, když jsi hrál na harmoniku. Jak ses dostal k cimbálu?

Pokud jde o harmoniku, chodil jsem sedm let na základní uměleckou školu. A hrával jsem na ni velmi často.

A cimbál?

I na ten jsem se učil na Základní umělecké škole v Malenovicích. Měl jsem poslední rok harmoniky a přibral jsem si k ní cimbál. Samozřejmě jsem ale nikdy žádný extra cimbalista nebyl.

Vybavuji si tě také jako klučinu, který v barvách Maltézské pomoci pomáhal na Velehradě o Dnech lidí dobré vůle.

Ano, tam jsem jezdil pravidelně, poprvé jsem byl s Maltézskou pomocí na Velehradě v roce 2007.

Jak ses k tomuto dostal?

Někde jsem o nich slyšel, když chystali setkání na Velehradě pro vozíčkáře a hledali dobrovolníky. Řekl jsem si, že to je zajímavé, že bych mohl jet pomáhat. Tak jsem tam zavolal, přihlásil se a začal s nimi jezdit. A jezdil jsem až do loňského roku, kdy jsem už byl jáhen. Nejezdili jsme jen na Velehrad, pomáhali jsme všude možně.

Musela to být pořádně velká změna, když ses z družstva ve Lhotě, kde jsi měl kolem sebe spoustu kamarádů a známých, ocitl v roce 2013 v kněžském semináři v Olomouci. Mezi lidmi panuje přesvědčení, že vystudovat na kněze je hodně náročné. Je?

Je to náročné, protože záběr učiva je opravdu široký. Na teologii jsme měli dějiny, filozofii, jazyky, psychologii, pedagogiku, teologické předměty a další a další věci. Navíc já nejsem jazykově nijak nadaný, neumím dobře žádný světový jazyk, trošku pokulhávám v angličtině, trošku v italštině, do toho byla latina, řečtina a hebrejština. Když je něco psané latinkou, tak je to ještě dobré, ale hebrejština je úplně jiné písmo. Ty jazyky se pak používali v dalších teologických předmětech. Někdy to bylo fakt složité studium, ale co je složité, to člověka posouvá dál. Naštěstí je to zdárně za mnou.

Když jsi byl na studiích v Olomouci, řekl jsi, že pocházíš ze stejné dědiny jako P. Antonín Šuránek, patrně nejslavnější lhotský rodák, který byl na semináři spirituálem a napsal i několik knih?

Samozřejmě, když byla o něm řeč, zmínil jsem se, že pocházím ze stejného místa. Dodnes je v semináři studovna, která nese jeho jméno – Šuránkova studovna. V ní jsou mimo jiné seřazena všechna jeho díla.

Která jeho knížka tě nejvíce zaujala?

Rád jsem si přečetl například Dějiny mého povolání, Listy ze semináře, Kukátka, Z celého srdce. Líbí se mi jeho příběhy třeba o tom, jak někoho potkal, jak se vracel ze semináře.

A když ses rozhodoval, jestli půjdeš na kněze, inspiroval tě v něčem jeho příklad?

Ani bych neřekl, byť jsem se samozřejmě s jeho jménem v životě setkal, často o něm slyšel a přečetl si i některé jeho knížky. I v semináři v Olomouci občas zaznělo jeho jméno. Každopádně je pro mě vzorem kněze. Ale velmi mě ovlivnil jeho synovec P. Antonín Dominik, kterému jsem jako malý kluk ministroval. Byl velmi srdečný, usměvavý a zanechal ve mně velmi hlubokou stopu.

Po studiu jsi nastoupil do Valašských Klobouk. Když jsem na tvé první mši na Antonínku mluvil s Valachy, mluvili o tobě velmi hezky. Pochvalovali si, jak umíš mluvit s lidmi, jak se přidáš se zpěvem i muzikou. Zdá se mi, že tě bude nejvíc bavit pohyb v terénu mezi lidmi.

Jsem opravdu velmi rád s lidmi. O tom svědčí i to, že za rok ve Valašských Klouboukách jsem se s místními lidmi velice dobře sžil. Mnoho z nich už znám a poznávám nové a nové. Mám k nim blízko. Papež František říká, že pastýř má „být cítit“ po ovcích, tak se o to snažím. Když jsem třeba přemýšlel nad dalším studiem, řekl jsem si, že chci nejprve poznat terén.

Jsi tedy rád, že jsi zůstal na Valašsku?

Určitě. Byť my kněží jsme tak trochu vojáci v poli. Biskup řekne, potřebuji tě tam a tam, a já se prostě sbalím a jdu tam, kam mě pošle. Někdy je těžké opustit to, co člověk budoval, ale tak to je. Být s lidmi, to je asi to moje. Učit například děti náboženství je složité, protože někdy jsi naštvaný, jelikož po hodině učení se tě zeptají na něco, co jsi jim během hodiny několikrát řekl. Na druhou stranu to je pro mě škola trpělivosti. Práce s lidmi přináší nejrůznější situace. Jak veselé, tak smutné.

Co máš za úkoly?

Záleží, co mi zadá pan farář. V prvním roce jsem jako jáhen jezdil na vesnice učit právě náboženství třeťáky. Připravoval jsem je na první svaté přijímání. Také jsem vyřizoval žádosti o křest, dělal přípravy a potom také křtil. Svým způsobem jsem dělal, co bylo potřeba. Teď už k tomu přibudou úkoly spojené s kněžstvím – zpovídání, sloužení mší, návštěvy nemocných a další.

Neobával ses, že tě nadřízení pošlou jinam?

Čekal jsem stěhování, protože většinou se po jáhenském roce kněz někam stěhuje. Ale říkal jsem si: Když mě pošlou jinde, tak půjdu, a když mě nepošlou, tak budu rád, protože lidé v Kloboukách a okolí jsou opravdu srdeční. Byť občas trochu paličatí. Jsem tam ale rád.

Není ti občas smutno?

Myslím, že každému se občas po něčem zasteskne. Výhodou je, že jsme byli v semináři výborná parta kluků. Občas jsme si šli někam sednout, nebo jsme někomu vyvedli nějaký žertík. I po skončení školy se celý ročník na vánoční svátky scházíme, strávíme spolu večer a ráno se zase rozjedeme do svých farností. Během roku se s některými také scházíme. Je důležité mít společenství kněží, protože když někdo žije v rodině, má manželku, nebo nějakou rodinu. Knězi zase nejlépe dokáže porozumět kněz.

Říkáš manželku. Nad tím jsi asi hodně přemýšlel, jestli svým způsobem obětovat manželský vztah, rodinu, případně děti.

Samozřejmě, to jsem zvažoval hodně. Bůh má ale smysl pro humor. Stalo se mi, ještě než jsem šel do semináře, že jsem byl zamilovaný až po uši do jedné holky. Byla nemocná, jel jsem ji navštívit, kecali jsme a ona říká: Nikdy tě nenapadlo, že bys byl knězem? A já na to: Né, to mě nikdy opravdu nenapadlo. Neříkal jsem jí pravdu. Ale je vtipné, že ona to takto vzpomněla. A já se knězem skutečně stal.

Takže žádný pocit samoty?

Takový pocit občas přijde. Ale ten přichází na každého. Jsme na faře tři, s klukama sedneme a pokecáme. A když je někdy opravdu hodně smutno, tak ono to přejde.

Hodně se debatuje o tom, jestli je správné, že kněz musí být celý život svobodný, bezdětný, měl by dodržovat celibát. Byl bys pro jeho zrušení?

I kdyby byl celibát dobrovolný, tak já už si vybírat nebudu, protože jsem celibát slíbil. Ale když vidím například kamarády řeckokatolíky, kteří mají rodinu, anebo když vidím trvalé jáhny, kteří mají rodiny, tak mám pocit, že se to se službou v církvi někdy bije. Když má takový ženatý kněz nebo jáhen například pastorační povinnost doprovázet jinou ženu, nebo jiná žena si přijde pro radu, tak manželka může začít žárlit. Myslím, že celibát je dobrá věc. Kněz se může zcela soustředit na svou službu a na své farníky.

Mluví se o celibátu na škole?

Mluví, každý, kdo vstupuje na bohosloví, tak počítá s tím, že jednou bude slibovat celibát. Každý si to musí v sobě utřídit, a pokud má nějaké pochybnosti, tak zajde za spirituálem, který nás provází po duchovní stránce studiem, a probírají to.

Zajímalo by mě, jak moc panuje v takovém semináři svoboda vyjadřování. Mohl ses například na cokoliv ptát, cokoliv říkat?

Jo. Když mě něco zajímalo, tak jsem odpověď dostal. Cokoliv je třeba, tak se probere, když jsme měli třeba nějaké osobní problémy, je tam spirituál, který s námi vše probral. Bylo mu možné říci cokoliv, protože to, co jsme mu řekli, bylo jako zpovědní tajemství.

Mimochodem, už zpovídáš? Jaké to je, když se ti lidi svěřují s problémy, které třeba neřeknou vůbec nikomu jinému?

Už jsem zpovídal. Hned druhý den po vysvěcení jsem se domluvil, že budu zpovídat na Antonínku. Poznal jsem, že takové zpovídání je náročné.

V čem především?

Člověk prožívá starosti jiných, myslí na ně. Kněz si musí říkat, že je pouhým prostředníkem, protože lidé u zpovědi se svěřují Bohu. Já nejsem ten, kdo jim odpouští, odpouští jim Bůh.

Žádají lidé i nějakou radu?

Žádají. Jako nezkušený kněz jsem někdy zaskočený tím, co slyším. Postupně se ale do toho dostávám. Když nevím, tak jim řeknu, aby se poradili s nějakým starším knězem, který má víc zkušeností.

Pozoruješ dění v církvi a vůbec celkově ve společnosti? Patrně víš, že v řadě polemik stojí na jedné straně příznivci kardinála Dominika Duky a na druhé nejčastěji příznivci kněze Tomáše Halíka. Bavili jsme se o tomto na škole?

Na škole moc ne, na to má možná každý svůj osobní názor. Pro mě je toto politika a já se do politických debat nepouštím.

Ale co když se tě někdo z věřících zeptá na tvůj názor?

Já si v tomto nepřijdu nějak fundovaný, nebavím se o politice. Samozřejmě, když se mě někdo zeptá v soukromí, tak mu názor řeknu, ale veřejně se tomu snažím vyhýbat. Politikaření nikdy nebylo pro mě. Politika mě nikdy moc nelákala ani nebavila.

                        Radek Bartoníček. www.Slovackodnes.cz   Foto: Stanislav Dufka

KNĚŽÍ POCHÁZEJÍCÍ Z OSTROŽSKÉ LHOTY

 P. Jan Maluš

Dědina 69

*1716 † 1764

vysvěcen 1751

Díky jeho iniciativě mohla vzniknout v Ostrožské Lhotě samostatná duchovní správa.

P. Josef Maluš

Dědina 69

*1748 † 1802

vysvěcen 1772

 P. Josef Bachan

Dědina 25

*1895 † 1967

vysvěcen 5. 7. 1921

 Mons. P. Antonín Šuránek - Služebník Boží

Dědina 28

*29. 5. 1902 † 3. 11. 1982

vysvěcen 5. 7. 1926

 P. Antonín Dominik

Dědina 28

*25. 6. 1914 † 25. 11. 2004 (pohřben v Ostrožské Lhotě)

vysvěcen 5. 7. 1940

 P. Stanislav Šuránek

Dědina 73

*2. 11. 1921 †15. 10. 1990 (pohřben v Ostrožské Lhotě)

vysvěcen 29. 6. 1948

 P. Miroslav Bachan

Záhumní 484

*28. 7. 1968 † 11. 6. 2005 (pohřben v Ostrožské Lhotě)

vysvěcen 28.6.2000

 P. Vojtěch Radoch

* 1991

vysvěcen 27. 6. 2020

Zdroj: www.farnost-ostrozska-lhota.cz

Podrobnosti

Zveřejněno: 15. říjen 2020

Ve středu 14. října byla naše obec po třídenních deštích jen patnáct centimetrů od vyhlášení III. stupně povodňové aktivity. Potok Okluka se rozvodnil nejvíc za posledních deset let. Prakticky po celý den byla zaktivována jednotka Sboru dobrovolných hasičů v naší Lhotě. Od ranních hodin hasiči hlídkovali u potoka, několikrát čerpali vodu ze sklepů, a preventivně začali připravovat pytle s pískem. Nejhorší scénář se nakonec nepotvrdil, velká voda začala kolem sedmé večer pomaličku opadat.

                                                    std

                            Foto: Stanislav Dufka a fb SDH Ostrožská Lhota