Dění v obci a okolí
- Podrobnosti
Agentura AV, jmenovitě Antonín Vrba z Velké nad Veličkou byl hlavním organizátorem Prvomájového anticovidového výstupu na Velkou Javořinu (970 m n. m.).
To byla přesně ta akce, na které neměl scházet žádný příznivec turistiky ze Slovácka a Horňácka. Výšlap startoval v sobotním dopoledni na Vápenkách u kapličky. Akce byla mezinárodní, pořádána společně z turisty ze Staré Turé.
Co všechno čekalo na zhruba sto padesát účastníků výšlapu? Na úvod si účastníci zazpívali hymny Česka a Slovenska, výšlap byl komentovaný horňáckým horským vůdcem Dorkem Čermákem, každý účastník dostal pamětní list od známého malíře Františka Pavlici z Hroznové Lhoty a v neposlední řadě vyhrávala na vrcholu horňácká cimbálová muzika Kubíci. Počasí vyšlo jako na objednávku, hlavní organizátor mohl být spokojený.
„Účast je výborná, nechal jsem vyrobit dvě stovky diplomů. Jsem strašně rád, že v hojném počtu přišli i Slováci, nescházela horňácká cimbálovka. Může to být pilotní projekt společně se Slováky. Nějaká předběžná domluva je, že bychom příští rok vyšli na Javořinu ze Staré Turé. Oni dneska přijeli za námi, my za rok za nimi. Uvidíme, jak to bude v budoucnu,“ plánuje Tonda Vrba a ještě dodává. „Jednalo se o sportovní akci, na které jsme chtěli prezentovat, že zdraví se dá posilovat hlavně v přírodě a bez roušek.“
Na Velkou Javořinu zamířila také skupina turistů z naší Lhoty. Výšlap na nejvyšší bělokarpatský vrchol si pochvaloval také šéf místních turistů Pavel Žajdlík.
„Akce prvomájová Javořina se velmi vydařila. Bylo krásné počasí, účast velká, atmosféra příjemné, nebyli jsme na suchu ani o hladu. Trošku bolí nožky, aplikace mně ukazuje, že jsme ušli celkem 14 kilometrů. Musím také pochválit komentovaného průvodce, dozvěděli jsme se další zajímavosti z Bílých Karpat. Spokojenost s celou akcí a organizací je velká,“ pochválil výšlap šéf lhotských turistů.
Ještě pro pořádek dodejme, že trasa startovala už ve zmiňovaných Vápenkách, šlo se kolem chaty Modřinka, dál přes novou asfaltovou cestu k Bětiny Javoru a odtud přímo k vrcholu. Zpět se šlo individuálně. Celá trasa měřila kolem 15 kilometrů.
Text a foto: Stanislav Dufka
http://ostrozskalhota.cz/cs/aktuality/deni-v-obci-a-okoli?start=230#sigFreeId0d3d50dd46
- Podrobnosti
Milí Lhoťané, spoluobčané,
Jako váš čerstvý spoluobčan, nicméně pobývající v zahraničí, bych vás rád upozornil na novou audio knížku, kterou jsem namluvil a jako houslista i kytarista taky nahrál.
Mnozí asi víte, že jsem před časem vydal knížku o fotbale pod názvem „Fotbalové humoresky aneb rozhodčí, rozhodčí, kup si kapky do očí!“. Tu jsem značně rozšířil a doplnil o nové historky, které jsem v mezidobí nasbíral a jsou tam samozřejmě i nové kousky z Bruselu, kde jsem stále aktivní rozhodčí. Můžete se také těšit na nové historky přímo z Ostrožské Lhoty, kde jsme, s mými dětmi, při občasných návštěvách vždy vděčnými a hlučnými fanoušky.
Nyní tedy vychází na nahrávce audio knížka „Fotbalové humoresky dvojka aneb kdo umí kope, kdo neumí, ten píská!“ Názvy jako „Fotbal není kung fu“, „Nenalíčená? Nehraju!“ nebo „Ty svině, tak poď!“, davají tušit, že historky jsou opravdu šťavnaté a že se u nich nebudete nudit. Pokud budete mít zájem, podívejte se na toto video: https://youtu.be/7KBxuyNCVYg Podle něj si můžete nahrávku stáhnout, případně se můžete obrátit přímo na mě, až se ve Lhotě, už doufám brzy, zase někde potkáme.
Zdraví vás
Petr Malůšek (alias Peter Scheck) čili „Bruselák od kovářů u potoka“
Foto a video: Radek Bartoníček, archiv PM. Ilustrace Lubomír Vaněk
http://ostrozskalhota.cz/cs/aktuality/deni-v-obci-a-okoli?start=230#sigFreeId6298a5a3a6
- Podrobnosti
Záchranářka Klára: Někdy si připadám jako stroj. Soustředím se jenom na pacienta, chci mu zachránit život
Svou práci nemůže předvídat, nikdy neví, co jí nový den přinese. Klára Nedbalová pracuje jako záchranářka ve zlínské nemocnici. Po škole začínala na ARU u urgentního příjmu. Po krátkém čase se jí ozvala záchranná služba. „Neváhala jsem a šla, bylo to vždycky to, co jsem chtěla dělat. Zaměstnali mě jako záchranáře na dispečinku. Následně jsem to střídala s výjezdy, ta práce dostala úplně jiný rozměr,“ svěřila se mladá žena, kterou můžete v naší Lhotě většinou potkat v doprovodu téměř čtyřleté dcerky Aničky a bígla Montyho. V posledních týdnech zažívá záchranná služba kvůli pandemii covidu asi nejnáročnější chvíle ve své historii.
Jak moc je vaše současná práce odlišná od „normálního“ stavu?
Je to hodně náročné. Musíme používat ochranné pomůcky, v ochranném obleku trávíme několik hodin, všechny naše potřeby jdou stranou. Na tohle všechno se zá zvyknout, horší je psychická stránka věci. Umírají čím dál mladší ročníky, pacienti mají třeba jenom nadváhu, žádné jiné onemocnění.
Jak často se setkáváš při práci se smrtí?
Se smrtí se setkávám od začátku mé pracovní kariéry docela často. A v dnešní době, kdy i z našeho ARA je částečně covidová jednotka, víc, než bych chtěla. Nedávno jsme řešili mladou maminku, která je v kritickém stavu, šli se s ní rozloučit děti ještě školou povinné. Díváš se na tu bolest a nemůžeš jim nijak pomoci. Když to vidíš, tak nedokážeš pochopit, že někdo může ještě v uzavřeném prostoru a u rizikových skupin odmítat nosit roušky.
Pojďme k tvým začátkům. Proč ses pro tuto práci rozhodla?
Jako střední školu jsem si vybrala zdravku, chtěla jsem být zdravotní sestrou. Ale na škole mě začali bavit různé soutěže v první pomoci a vlastně mně byla bližší spíše ta neodkladná péče. Takže další studium bylo jasné – záchranář.
Jak dlouho pracuješ jako záchranářka?
Prakticky vlastně od té doby, co jsem ukončila školu. Takže asi sedm let.
Jaké byly začátky?
Začátky? Divoké! Začínala jsem jako záchranář na ARU (Anesteziologické a resuscitační oddělení zajišťuje komplexní péči o nemocné v průběhu operace a v období předoperačním a pooperačním), kde jsem zastávala i funkci urgentního příjmu. Ale po krátké době se mně ozvali ze ZZS (zdravotní záchranná služba).
Nabídku jsi přijala?
Neváhala jsem a šla. Bylo to vždycky to, co jsem chtěla dělat. Tady ta práce dostala úplně jiný rozměr. Zaměstnali mě jako záchranáře na dispečinku. A následně jsem to střídala s výjezdem. Na dispečinku to bylo obzvlášť náročné. Když po nějaké době děláte řídícího (to znamená, že celý kraj je prakticky ve vašich rukou), záleží na vašem rozhodnutí, koho kam pošlete. Takže třeba, když na jednom konci okresu resuscitují dítě a vy máte všechny vozy v terénu, musíte prostě někde tu sanitku sehnat… Prostě musíte.
Když se to delší dobu nedaří. Jsi z toho ve stresu?
Samozřejmě. Snažím se to ovládat, ale někdy to moc nejde. Tlačíš to auto po mapě očima… Prostě někdy se stane, že tě to dostane. Ale právě od toho máš kolegy, nenechají tě v tom. Někdy je to prostě všechno kolektivní práce.
Jaký byl tvůj první vážný případ?
Docela živě si to pamatuji. Bylo to ještě na škole, když jsem vykonávala praxi. Bylo to v nedalekém městě, když jsme dostali hlášení o dopravní nehodě osobního auta s kamionem. Prarodiče si vezli vnoučata na prázdniny a dědeček dostal za volantem nejspíš infarkt. Následky nehody byly fatální. To ve mně nechalo docela silný zážitek.
Za jak dlouho se z takového zážitku dostaneš?
No – jak kdy. Třeba tenhle zážitek si pamatuji docela živě. Některé se ti podaří vytěsnit. Ale chce to čas.
Jak to na místě těžkého případu zvládáš?
Na ARU je teď každý případ těžký. Prostě přepnu. Někdy si připadám jako stroj. Prostě se soustředím jenom na pacienta. Jenom na to, abych využila všechny možnosti a dostupné prostředky, jak mu zachránit život.
Bála ses někdy při práci? Bývají pacienti někdy agresivní?
Na verbální agresi si časem zvykneš. Lidé jsou nešťastní, mají své problémy, tak si to mnohdy vybíjejí obecně na všech zdravotnících. S fyzickou agresí je to horší. Často ošetřujeme narkomany, opilce, kteří o sobě vůbec nevědí, kopou a mlátí kolem sebe hlava nehlava. Ale i různá onemocnění nebo úrazy hlavy způsobují lidem stavy agrese. Ale tihle chudáci za to vůbec nemohou, neví o sobě.
Benefitem je záchrana lidského života, ten pocit je nepopsatelný
Myslíš si, že jsou záchranáři dostatečně finančně ohodnoceni?
Myslím si, že spíše ne. Jde hlavně o to, že v tomhle zaměstnání nemůžeš říct: „Je šest hodin, mám padla.“ Prostě se o toho pacienta staráš, dokud případ neskončí, nebo dokud tě někdo nevystřídá. Většina zdravotníků své profesi obětuje obrovský kus života.
Jaké máte benefity? Nemáte třeba placeného psychologa, abyste ze sebe dostali ty mnohdy smutné příběhy?
Benefitem je záchrana lidského života, ten pocit je nepopsatelný. Ale samozřejmě je na každé organizaci, jaké ti nabídnou benefity. My měli třeba poukázky do fitcentra. Co se týče té psychologické stránky, máme mezi sebou takzvané peery (je to kolega nebo nadřízený speciálně vyškolený pro to poskytnou psychologickou podporu), ale pokud jde o hodně těžký případ, na scénu nastupuje nasmlouvaný psycholog. Ale i tak se můžeme rozhodnout, jestli s ním chceme mluvit nebo ne.
Ty s ním mluvit chceš?
Zatím jsem s ním mluvit nepotřebovala. Vždycky jsem si to v sobě nějak vyřešila sama.
Jak se vyrovnáváš se stresem v práci?
Docela dobře. Časem jsem pochopila, že křikem a nátlakem ničeho nedocílím. Snažím se být v klidu. Snažím se pochopit toho člověka, který po mně zrovna křičí a je agresivní. Většinou mají stejně akorát strach.
Co tě nejvíc při výjezdu dokáže naštvat?
To, že si lidé docela běžně dělají ze záchranky taxík a myslí si, že když je tam doveze záchranářské auto, že budou ošetřeni přednostně. Což dřív tak bývalo, teď už to naštěstí není pravda.
Jenže někdy se člověk těžko rozhoduje. Existuje obecná rada, kdy volat záchranku?
Obecné zásady úplně neexistují. Je to hodně subjektivní. Autonehody a vážné úrazy spojené s krvácením jsou samozřejmostí. Ale také při poruchách vědomí, bolestech na hrudi, dušení, zhoršeném dýchání. Pokud člověk trpí křečemi, popáleninami, má alergickou reakci. Těch stavů je strašně moc. Hlavní zásada je volat, pokud si připadáš ohrožený na životě.
Co by měl člověk dělat, když volá záchranku? Jaká jsou pravidla?
Měl by aspoň v rámci možností zachovat klid a musí poslouchat, co mu dispečer zrovna říká. Sami volajícího navedeme na to, co potřebujeme vědět. To je asi nejdůležitější. Ale obecně by měl člověk aspoň zhruba vědět, kde je. Volající by měl být na místě nehody a vědět, co se stalo, fakticky, nejen z doslechu. A hlavně by měl být ochotný poskytnout první pomoct raněnému.
Když ti skončí služba, přepneš na osobní život a na práci už nemyslíš, nebo máš práci pořád v hlavě?
Snažím se to oddělit. Ale popravdě – moc mně to nejde. Navíc teď, když pracuji zase na ARU a ti pacienti u nás leží déle, znáte jejich těžké osudy, vídáte jejich rodiny, je dost náročné zavřít dveře a odejít s čistou hlavou. Některé pacienty si pořád pamatuji.
Je tedy hodně složité oddělovat osobní život a práci?
Jednoduché to není. Představ si moji nedávnou zkušenost. Několik hodin bojuješ o život člověka, který nakonec zemře. Zdrcená rodina čeká za dveřmi a doktor jim oznámí, že náš boj byl neúspěšný. Přes všechnu naši snahu jsme schytali vyhrožování a nespočet nadávek. Je to někdy velmi demotivující, ale pochopitelné. A doma tě čeká dcera, která se těší na tu usměvavou maminku a na to, že si budeme hrát a dělat srandu. A tehdy se prostě člověk musí přemoct a fungovat.
Mimochodem – máte v práci i nějaké nevážné případy?
Jsou i úsměvné případy. Na dispečink mně volala jedna žena, že si přivřela prst do vysavače. Nechápala, že jí nechci poslat sanitku. Ale tohle je spíš taková kuriozitka. Až moc často se jezdí k případům, kdy by se člověk mohl do nemocnice dopravit sám, ale raději si nás zavolá. Ti lidé si neuvědomují, že blokují sanitku někomu, kdo ji vážně potřebuje.
Čeho si na své práci nejvíc vážíš?
Kolegů. Ať to bylo na kterémkoliv mém pracovišti. Všichni si musejí navzájem pomáhat. Je jedno, jestli se v osobním životě nemají rádi, u této práce to neplatí. Všichni musí spolupracovat. A všichni spolupracují, protože jeden bez druhého bychom „byli docela v háji“.
Jezdíš jako záchranář i do Lhoty?
Momentálně pracuji na ARU, takže nejezdím do Lhoty. Ale jednou snad budu.
Klára Nedbalová (30)
Nejraději tráví čas se svojí dcerou, to je pro ni po náročné práci nejlepší relax. Také ráda chodí se svým bíglem Montym na vycházky. Nejlépe někam do lesa, do ticha, kde nikdo není. Snaží se dělat všechny možné sportovní aktivity. Běh, bruslení, chodí do fitcentra. Obecně se snaží být co nejvíc v přírodě. Také se aktivně angažuje ve lhotském sboru dobrovolných hasičů.
Stanislav Dufka
http://ostrozskalhota.cz/cs/aktuality/deni-v-obci-a-okoli?start=230#sigFreeIda53e73a9d0
- Podrobnosti
Na mostě u prodejny Jednoty se objevily vzkazy dětí, které děkují svým nejbližším v této nenormální době. Všechno zorganizovaly učitelky Kateřina Pěnčíková a Michaela Mačátová.
„Přišla s tím Míša Mačátová. Já jsem se toho chytila. Vzkazy psaly děti na prvním stupni, každý zvládl něco napsat,“ prozradila Kateřina Pěnčíková.
„Přemýšleli jsme s kolegy, jak dětem usnadnit tyto změny. Jak jim pomoci pochopit, co se ve společnosti děje, jaké to má dopady a východiska,“ objasňuje paní učitelka Mačátová a dodává.
„Povídali jsme si ve třídách a ukázalo se, že naše děti nebudou na tuto podivnou dobu vzpomínat jen jako na čas izolace a nudy. Tak jsme dostali společně nápad. Děti nakreslily a popsaly své pocity vůči těm, kdo jim pomáhali. Kresby a texty jsou plné příběhů a poděkování. Děkují babičkám za buchty, za to, že s nimi trávily čas, zatímco média nabádají k izolaci, dík patří dědečkům a tatínkům, že s nimi sportují, když kroužky se zavřely. Díky letí ke všem, kdo v době uzavření naší společnosti zůstali vůči dětem otevření.“
Dílka volala po výstavě. Ale kam s ní ve složité situaci? Učitelky Kateřinu Pěnčíkovou a Michaelu Mačátovou napadlo obrázky a slova zatavené do folie nainstalovat na most přes potok Okluky.
Vznikl tak „Most Díků“. Většina školáků po cestě do školy a za kamarády míjí svoje vzkazy. Akce vzbuzuje pozornost celé vesnice. Lidé se chodí podívat, co ti nejmenší z rodiny vlastně v této době prožívají. Výstava trvá a je všem přístupná. Běžte si na lhotský most přečíst, jak důležité jsou v dnešní době i samozřejmé věci, které pro naše děti děláme.
Po čtyřech měsících znovu do školy
Třeťáci, čtvrťáci a páťáci zasedli k výuce ve své škole po čtyřech měsících. Vrátili se, jako všude jinde, do školní budovy spolu s předškoláky, prvňáky a druháky. Jejich návrat se od jiných škol odlišuje nejen tím, že nemusí zůstávat každý druhý týden doma. Rotační systém týden doma, týden ve škole ve Lhotě nepraktikují, protože počet žáků prvního stupně se vejde pod státem stanovenou mez.
Stanislav Dufka s přispěním Kláry Papugové.
Foto: Klára Papugová, std.
http://ostrozskalhota.cz/cs/aktuality/deni-v-obci-a-okoli?start=230#sigFreeId54fe434efd
- Podrobnosti
V pátek 9. dubna a v sobotu 10. dubna pro nás tenisty začala letní část sezony. Sešli jsme se na tenisových kurtech ke každoroční a pravidelné údržbě tenisového areálu. Podařilo se nám vyčistit okolí kurtů od jehličí, posekat trávu, zamést a vyčistit chodníky, upravit povrch u cvičné zdi, natáhnout nové průhledové plachty, vygruntovat budovu a samozřejmě připravit antukový povrch tak, aby se v následujících dnech dalo válcovat.
Pro veřejnost od května
Předpokládáme, že válcování nám zabere minimálně 14 dnů a někdy kolem 25. dubna bychom mohli kurty otevřít. Pro veřejnost a tedy pronájem se budeme snažit kurty otevřít od 1. Května. Zájemci se mohou telefonicky domluvit s paní Jitkou Štěpánovou, která kurty pronajímá. Členové tenisového klubu platí příspěvky u Petra Lopaty, který byl zvolen novým správcem tenisových kurtů a je též k dispozici k evidování brigád a odpracovaných hodin.
Pronájem – Jitka Štěpánová 725 735 689. Cena: 100 Kč/ hodina.
Pavel Turčin – předseda TK Ostrožská Lhota
Foto: Petr Lopata
http://ostrozskalhota.cz/cs/aktuality/deni-v-obci-a-okoli?start=230#sigFreeId2b6258d86e