Záchranářka Klára: Někdy si připadám jako stroj. Soustředím se jenom na pacienta, chci mu zachránit život
Svou práci nemůže předvídat, nikdy neví, co jí nový den přinese. Klára Nedbalová pracuje jako záchranářka ve zlínské nemocnici. Po škole začínala na ARU u urgentního příjmu. Po krátkém čase se jí ozvala záchranná služba. „Neváhala jsem a šla, bylo to vždycky to, co jsem chtěla dělat. Zaměstnali mě jako záchranáře na dispečinku. Následně jsem to střídala s výjezdy, ta práce dostala úplně jiný rozměr,“ svěřila se mladá žena, kterou můžete v naší Lhotě většinou potkat v doprovodu téměř čtyřleté dcerky Aničky a bígla Montyho. V posledních týdnech zažívá záchranná služba kvůli pandemii covidu asi nejnáročnější chvíle ve své historii.
Jak moc je vaše současná práce odlišná od „normálního“ stavu?
Je to hodně náročné. Musíme používat ochranné pomůcky, v ochranném obleku trávíme několik hodin, všechny naše potřeby jdou stranou. Na tohle všechno se zá zvyknout, horší je psychická stránka věci. Umírají čím dál mladší ročníky, pacienti mají třeba jenom nadváhu, žádné jiné onemocnění.
Jak často se setkáváš při práci se smrtí?
Se smrtí se setkávám od začátku mé pracovní kariéry docela často. A v dnešní době, kdy i z našeho ARA je částečně covidová jednotka, víc, než bych chtěla. Nedávno jsme řešili mladou maminku, která je v kritickém stavu, šli se s ní rozloučit děti ještě školou povinné. Díváš se na tu bolest a nemůžeš jim nijak pomoci. Když to vidíš, tak nedokážeš pochopit, že někdo může ještě v uzavřeném prostoru a u rizikových skupin odmítat nosit roušky.
Pojďme k tvým začátkům. Proč ses pro tuto práci rozhodla?
Jako střední školu jsem si vybrala zdravku, chtěla jsem být zdravotní sestrou. Ale na škole mě začali bavit různé soutěže v první pomoci a vlastně mně byla bližší spíše ta neodkladná péče. Takže další studium bylo jasné – záchranář.
Jak dlouho pracuješ jako záchranářka?
Prakticky vlastně od té doby, co jsem ukončila školu. Takže asi sedm let.
Jaké byly začátky?
Začátky? Divoké! Začínala jsem jako záchranář na ARU (Anesteziologické a resuscitační oddělení zajišťuje komplexní péči o nemocné v průběhu operace a v období předoperačním a pooperačním), kde jsem zastávala i funkci urgentního příjmu. Ale po krátké době se mně ozvali ze ZZS (zdravotní záchranná služba).
Nabídku jsi přijala?
Neváhala jsem a šla. Bylo to vždycky to, co jsem chtěla dělat. Tady ta práce dostala úplně jiný rozměr. Zaměstnali mě jako záchranáře na dispečinku. A následně jsem to střídala s výjezdem. Na dispečinku to bylo obzvlášť náročné. Když po nějaké době děláte řídícího (to znamená, že celý kraj je prakticky ve vašich rukou), záleží na vašem rozhodnutí, koho kam pošlete. Takže třeba, když na jednom konci okresu resuscitují dítě a vy máte všechny vozy v terénu, musíte prostě někde tu sanitku sehnat… Prostě musíte.
Když se to delší dobu nedaří. Jsi z toho ve stresu?
Samozřejmě. Snažím se to ovládat, ale někdy to moc nejde. Tlačíš to auto po mapě očima… Prostě někdy se stane, že tě to dostane. Ale právě od toho máš kolegy, nenechají tě v tom. Někdy je to prostě všechno kolektivní práce.
Jaký byl tvůj první vážný případ?
Docela živě si to pamatuji. Bylo to ještě na škole, když jsem vykonávala praxi. Bylo to v nedalekém městě, když jsme dostali hlášení o dopravní nehodě osobního auta s kamionem. Prarodiče si vezli vnoučata na prázdniny a dědeček dostal za volantem nejspíš infarkt. Následky nehody byly fatální. To ve mně nechalo docela silný zážitek.
Za jak dlouho se z takového zážitku dostaneš?
No – jak kdy. Třeba tenhle zážitek si pamatuji docela živě. Některé se ti podaří vytěsnit. Ale chce to čas.
Jak to na místě těžkého případu zvládáš?
Na ARU je teď každý případ těžký. Prostě přepnu. Někdy si připadám jako stroj. Prostě se soustředím jenom na pacienta. Jenom na to, abych využila všechny možnosti a dostupné prostředky, jak mu zachránit život.
Bála ses někdy při práci? Bývají pacienti někdy agresivní?
Na verbální agresi si časem zvykneš. Lidé jsou nešťastní, mají své problémy, tak si to mnohdy vybíjejí obecně na všech zdravotnících. S fyzickou agresí je to horší. Často ošetřujeme narkomany, opilce, kteří o sobě vůbec nevědí, kopou a mlátí kolem sebe hlava nehlava. Ale i různá onemocnění nebo úrazy hlavy způsobují lidem stavy agrese. Ale tihle chudáci za to vůbec nemohou, neví o sobě.
Benefitem je záchrana lidského života, ten pocit je nepopsatelný
Myslíš si, že jsou záchranáři dostatečně finančně ohodnoceni?
Myslím si, že spíše ne. Jde hlavně o to, že v tomhle zaměstnání nemůžeš říct: „Je šest hodin, mám padla.“ Prostě se o toho pacienta staráš, dokud případ neskončí, nebo dokud tě někdo nevystřídá. Většina zdravotníků své profesi obětuje obrovský kus života.
Jaké máte benefity? Nemáte třeba placeného psychologa, abyste ze sebe dostali ty mnohdy smutné příběhy?
Benefitem je záchrana lidského života, ten pocit je nepopsatelný. Ale samozřejmě je na každé organizaci, jaké ti nabídnou benefity. My měli třeba poukázky do fitcentra. Co se týče té psychologické stránky, máme mezi sebou takzvané peery (je to kolega nebo nadřízený speciálně vyškolený pro to poskytnou psychologickou podporu), ale pokud jde o hodně těžký případ, na scénu nastupuje nasmlouvaný psycholog. Ale i tak se můžeme rozhodnout, jestli s ním chceme mluvit nebo ne.
Ty s ním mluvit chceš?
Zatím jsem s ním mluvit nepotřebovala. Vždycky jsem si to v sobě nějak vyřešila sama.
Jak se vyrovnáváš se stresem v práci?
Docela dobře. Časem jsem pochopila, že křikem a nátlakem ničeho nedocílím. Snažím se být v klidu. Snažím se pochopit toho člověka, který po mně zrovna křičí a je agresivní. Většinou mají stejně akorát strach.
Co tě nejvíc při výjezdu dokáže naštvat?
To, že si lidé docela běžně dělají ze záchranky taxík a myslí si, že když je tam doveze záchranářské auto, že budou ošetřeni přednostně. Což dřív tak bývalo, teď už to naštěstí není pravda.
Jenže někdy se člověk těžko rozhoduje. Existuje obecná rada, kdy volat záchranku?
Obecné zásady úplně neexistují. Je to hodně subjektivní. Autonehody a vážné úrazy spojené s krvácením jsou samozřejmostí. Ale také při poruchách vědomí, bolestech na hrudi, dušení, zhoršeném dýchání. Pokud člověk trpí křečemi, popáleninami, má alergickou reakci. Těch stavů je strašně moc. Hlavní zásada je volat, pokud si připadáš ohrožený na životě.
Co by měl člověk dělat, když volá záchranku? Jaká jsou pravidla?
Měl by aspoň v rámci možností zachovat klid a musí poslouchat, co mu dispečer zrovna říká. Sami volajícího navedeme na to, co potřebujeme vědět. To je asi nejdůležitější. Ale obecně by měl člověk aspoň zhruba vědět, kde je. Volající by měl být na místě nehody a vědět, co se stalo, fakticky, nejen z doslechu. A hlavně by měl být ochotný poskytnout první pomoct raněnému.
Když ti skončí služba, přepneš na osobní život a na práci už nemyslíš, nebo máš práci pořád v hlavě?
Snažím se to oddělit. Ale popravdě – moc mně to nejde. Navíc teď, když pracuji zase na ARU a ti pacienti u nás leží déle, znáte jejich těžké osudy, vídáte jejich rodiny, je dost náročné zavřít dveře a odejít s čistou hlavou. Některé pacienty si pořád pamatuji.
Je tedy hodně složité oddělovat osobní život a práci?
Jednoduché to není. Představ si moji nedávnou zkušenost. Několik hodin bojuješ o život člověka, který nakonec zemře. Zdrcená rodina čeká za dveřmi a doktor jim oznámí, že náš boj byl neúspěšný. Přes všechnu naši snahu jsme schytali vyhrožování a nespočet nadávek. Je to někdy velmi demotivující, ale pochopitelné. A doma tě čeká dcera, která se těší na tu usměvavou maminku a na to, že si budeme hrát a dělat srandu. A tehdy se prostě člověk musí přemoct a fungovat.
Mimochodem – máte v práci i nějaké nevážné případy?
Jsou i úsměvné případy. Na dispečink mně volala jedna žena, že si přivřela prst do vysavače. Nechápala, že jí nechci poslat sanitku. Ale tohle je spíš taková kuriozitka. Až moc často se jezdí k případům, kdy by se člověk mohl do nemocnice dopravit sám, ale raději si nás zavolá. Ti lidé si neuvědomují, že blokují sanitku někomu, kdo ji vážně potřebuje.
Čeho si na své práci nejvíc vážíš?
Kolegů. Ať to bylo na kterémkoliv mém pracovišti. Všichni si musejí navzájem pomáhat. Je jedno, jestli se v osobním životě nemají rádi, u této práce to neplatí. Všichni musí spolupracovat. A všichni spolupracují, protože jeden bez druhého bychom „byli docela v háji“.
Jezdíš jako záchranář i do Lhoty?
Momentálně pracuji na ARU, takže nejezdím do Lhoty. Ale jednou snad budu.
Klára Nedbalová (30)
Nejraději tráví čas se svojí dcerou, to je pro ni po náročné práci nejlepší relax. Také ráda chodí se svým bíglem Montym na vycházky. Nejlépe někam do lesa, do ticha, kde nikdo není. Snaží se dělat všechny možné sportovní aktivity. Běh, bruslení, chodí do fitcentra. Obecně se snaží být co nejvíc v přírodě. Také se aktivně angažuje ve lhotském sboru dobrovolných hasičů.
Stanislav Dufka
