Ostrožská Lhota

Pavlína Břoušková o Sibiři: Lidé jsou milí a Tomsk je zajímavé město

Co se vám vybaví, když se řekne Sibiř? Určitě to není nic extra příjemného. Zima, tajga, nekonečné lesy a také pověstné pracovní tábory po druhé světové válce. Může to ale také být nádherná příroda, krásná města a vstřícní a pohostinní lidé. O tom druhém se v první polovině letošního roku přesvědčila Pavlína Břoušková, která byla na studijním pobytu v dalekém sibiřském Tomsku. „Lidé jsou tam milí a na cizince ještě milejší. Jsou hodně přátelští a běžně se i s námi dávali z ničeho nic do řeči. Typická je pro ně taky obětavost a ochota,“ povídá v našem rozhovoru studentka čtvrtého ročníku Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Jak se studentka z olomoucké univerzity dostane na Sibiř?

Měla jsem možnost vyjet na studijní pobyt do Ruska, abych si procvičila a zlepšila ruštinu. Naše univerzita má v Rusku smlouvu ve třech městech a jedno z nich je Tomsk, který je právě na Sibiři.

Proč sis vybrala právě Tomsk?

Na univerzitě nám studenti z Tomsku prezentovali svoje město. Ukazovali hodně zajímavých míst a soch – třeba žabku cestovatelku, která měří jen čtyři centimetry a je nejmenší sochou na světě, dále dřevěné domky, které vypadaly jako z Mrazíka. Zaujalo mě to natolik, že jsem se tam chtěla podívat. Připadalo mi, že Moskva nebo Petrohrad jsou běžná turistická místa, Sibiř se mi zdála zajímavější.

Potvrdilo se ti to? Jaký byl tvůj první dojem?

Můj první dojem byl skvělý, připadala jsem si jako v pohádce – všude spousta sněhu, takové množství jsem ještě nikdy neviděla. Tomsk je město na západní Sibiři a poměrně nedaleko od hranic s Kazachstánem. Ve městě žije skoro 600 tisíc obyvatel a většina z nich jsou místní i zahraniční studenti. Časový posun je tam plus šest hodin během našeho zimního času a plus pět hodin během letního. Na tento rozdíl jsem si zvykala zhruba týden.

„Rusové jsou velcí vlastenci a o své historii vědí skoro každý detail. Často také vidíte někoho s nápisem ,Rusko‘ na oblečení.“

Co na tvoji cestu na Sibiř říkali rodiče? Konzultovala jsi to doma?

Doma jsme se o mém výjezdu samozřejmě bavili. Už dřív jsem mluvila   tom, že bych chtěla na studijní pobyt, takže rodiče s tím tak trochu počítali. Ze začátku z toho úplně radost neměli, protože je to daleko, ale v cestě mi nijak nebránili.

 Kolik tam bylo studentů z Česka?

Z naší univerzity jsme jely čtyři holky, a ještě dalších pět studentů z jiných univerzit. Překvapivě jsme v Tomsku nebyli jediní, kdo uměl česky. Jedna Polka a Britové, kteří s námi bydleli na kolejích, se už ve svých rodných zemích nějakou dobu česky učili, takže to bylo docela zajímavé.

Měla jsi před cestou z něčeho obavy?

Docela jsem se bála toho, jestli dostanu vízum, bez kterého bych do Ruska jet určitě nemohla. Měla jsem trochu problémy s přepisem svého příjmení, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

Jaký byl tvůj program ve městě? Co jsi tam dělala?

Do Tomsku jsem jela hlavně studovat a zdokonalovat se v ruštině, jelikož je to můj studijní obor na vysoké. Učili jsme se tam dohromady s ruskými studenty, takže jsem se mohla podívat na to, jak jejich hodiny probíhají. Musím říct, že ruští studenti jsou mnohem aktivnější než ti čeští.

V čem se konkrétně projevuje větší aktivita ruských studentů?

Funguje to tam v podstatě formou diskuze. Skoro se nestává, že když se učitel na něco zeptá, tak studenti mlčí. Vypadá to přesně naopak. Studenti jsou zvyklí vyjadřovat svůj názor a v průběhu hodiny si dohledávají informace, kterými výklad doplní nebo začnou novou diskuzi.

Určitě jste nežili jenom školou. Jaký byl váš mimoškolní program?

Mimo školu jsem se snažila poznat prostředí. Společně s dalšími zahraničními studenty jsme využili možnost projet se na psím spřežení, také jsme šli na baletní představení Louskáček. V březnu byl svátek Maslenica, oslava příchodu jara. Na náměstí byla folklórní vystoupení, spousta stánků, kolotoče a hlavně „bliny“, což jsou palačinky s různými náplněmi. Celá událost byla zakončena upálením Čučela, který je takovou obdobou naší Moreny v ruském kroji.

Jak se ti líbil sibiřský Tomsk? Jaké je to město?

Město je krásné. V únoru byla na náměstí ještě vánoční výzdoba (Vánoce se v Rusku slaví 7. ledna), která vypadala lépe než na kdejakých vánočních trzích a do března tam měli nádherné ledové sochy. Kromě nich byly z ledu vytvořeny ještě skluzavky nebo bludiště. V Tomsku jsou dřevěné domky, které zachycují dřívější sibiřskou architekturu, sochy známých osobností nebo nějaké symboliky. Jelikož se jedná o Rusko, kde se nedá mluvit o luxusu pro všechny, najdou se tam i nějaké zchátralé domy a tamější řidiči často jezdili v bouraných autech.

Jací jsou ve městě lidé? Máš nějakou zkušenost?

Lidé jsou tam milí a na cizince ještě milejší. Jsou hodně přátelští a běžně se i s námi dávali z ničeho nic do řeči. Typická je pro ně taky obětavost a ochota. Když například jedete v přeplněném autobuse, stojíte úplně na konci a chcete vystoupit, je úplně normální, že pošlete po lidech peníze až k řidiči a od něj se k vám případně zase dostanou peníze zpět. Nevím, jestli by tohle fungovalo i u nás. Rusové jsou velcí vlastenci a o své historii vědí skoro každý detail, navíc často uvidíte někoho s nápisem „Rusko“ na oblečení.

Jaká je tam životní úroveň?

Tomsk je významné studijní a vědecké město na Sibiři. Na ruské poměry je docela moderní a nepřipomíná místo, kde by se před mnoha lety zastavil čas. Zároveň se ale ani nedá tvrdit, že by tam budovy vypadaly jako třeba v centru Moskvy. Spousta obyvatel si v Tomsku stěžuje na nízkou mzdu a špatné podmínky, ty se ale navenek zas tolik nepromítaly. Čekala jsem, že to tam bude mnohem horší. Nemůžu vyloučit, že by tam byly chudobné čtvrti. Po městě jsem se pohybovala převážně v centru a poblíž něj, do okrajů jsem nejezdila.

Z čeho jsi byla nejvíc překvapená?

Největší překvapení na nás čekalo hned první noc na kolejích, kdy se asi po dvou hodinách spánku, o půl třetí ráno, spustil požární alarm. Bydlela jsem na pokoji se svou spolužačkou, takže jsem se naštěstí neděsila sama. Když jsme se nějak probraly, rychle jsme si oblékly bundy, popadly zimní boty a seběhly dolů. Měly jsme pokoj v prvním patře, takže jsme byly dole jako první a dlouho taky jediné. Prodraly jsme se přes tamější formu (tehdy už zamčeného) turniketu a čekaly, co bude dál. Pak začalo přicházet dalších pár studentů, oproti nám oblečených jen v pyžamu. Tehdy jsme ještě nevěděly, že alarm je tam na běžném chodu a že se spouští třeba i několikrát denně kvůli vařícím studentům. Později jsme už chodily k vrátnici jen v papučích i my a nedělaly jsme si ostudu.

Co počasí? Říká se, že je zima jako na Sibiři. Potvrdilo se to?

Překvapilo mě, že tam vůbec nebyla zima „jako na Sibiři“! Od starších studentů jsem slyšela, že když do Tomsku přijeli, bylo tam i -40 °C, na což jsem se vybavila. My jsme měli ale maximálně -22 °C. Myslela jsem, že poznám sibiřskou zimu, místo toho jsem zjistila, že sibiřské slunce umí být opravdu teplé a že venku nezmrznu ani při několika stupních pod nulou.

„Musím říct, že se mi teda vůbec nechtělo zpátky, protože se mi v Tomsku velmi líbilo.“

Co tě během pobytu v Tomsku nejvíc potěšilo?

V Tomsku funguje studentská organizace, která se stará o přijíždějící studenty a pomáhá jim sžít se s prostředím, organizuje různé akce a výlety. Potěšilo mě, že nám její členové pomohli zapadnout mezi místní a byli tam vždycky pro nás, když jsme potřebovali.

Co tě naopak zklamalo?

Nejvíc zklamaná jsem byla asi z toho, že jsem se musela předčasně vrátit domů. Měla jsem v plánu navštívit Bajkal a další výlety po okolí, které pak, bohužel, nebylo možné uskutečnit. Taky jsem se těšila, že ochutnám steak z medvěda nebo z losa, ale ani tohle jsem nestihla.

Dá se říct i to, na jaké úrovní je v Tomsku zdravotnictví? Byla třeba lékárna podobná té naší?

V Tomsku jsem byla asi jen ve dvou lékárnách, které vypadaly úplně stejně jako u nás. S tamějším zdravotnictvím mám zkušenosti jen ve spojitosti s nutnou prohlídkou kvůli ubytování na koleji. Nemocnice na mě působila starším dojmem. Hlavně se tam ale muselo běhat od jednoho okýnka ke druhému, abyste se dostali k tomu, co potřebujete. To bylo typické i pro vyřizování čehokoliv jiného.

Jak dlouho jsi tam měla být?

Původně jsem tam měla být čtyři měsíce, konkrétně od února do května, ale vrátila jsem se domů už v dubnu. Ve studiu teď pokračuji online formou, na kterou jsme přecházeli už v Rusku, kde se školy zavíraly zhruba o týden později než v Česku.

Vrátila ses domů kvůli pandemii koronaviru?

V podstatě ano. Musím říct, že se mi teda vůbec nechtělo zpátky, protože se mi tam velmi líbilo. To, že školy přecházely na distanční studium, zavíraly se hranice, omezovaly se lety a začal platit zákaz vycházení, nás přesvědčilo vrátit se domů.

Měla jsi z koronaviru obavy? Bála ses?

Nebyla jsem z něj nějak vyděšená. Stihli jsme si tam včas koupit respirátory a antibakteriální prostředky, dodržovaly jsme hygienu. Když v obchodech došlo antibakteriální mýdlo nebo ubrousky, druhý den byly zásoby doplněny.

Jaká byla cesta domů?

Cesta domů trvala přibližně dva dny. Byla tedy delší, ale klidná. Mnohem horší bylo to, že jsme s holkami dlouho neměly jistotu, jestli vůbec odletíme. V pátek odpoledne nám volali z velvyslanectví, že v úterý máme možnost letět repatriačním letem z Moskvy do Vídně. Celý víkend jsme ale neměly žádné bližší informace a nikdo nám nezvedal telefon. Toho jsme se s holkami dočkaly až u horké linky, kde nám paní doporučovala nikam nejezdit a raději zůstat v Tomsku.

Nakonec jste odletěly…

Ano, byly jsme už rozhodnuté se vrátit, ale nevěděly jsme, jestli nám to vyjde. Nakonec jsme v neděli kupovaly let na pondělí do Moskvy, takže jsme zbytek dne jen balily. Další nervy jsme zažily, když jsme skoro nestihly letadlo z Tomsku, jelikož čas na nástup do letadla byl asi jen deset minut a my jsme přiběhly na poslední chvíli. Po příletu do Moskvy už bylo naštěstí všechno v pořádku, protože nám potvrdili, že se do repatriačního letadla vlezeme a my jsme si mohly konečně oddechnout. Ve Vídni na nás u letiště čekal autobus a zavezl nás s dalšími Čechy do Brna, odkud mě taťka odvezl domů.

Chceš se ještě do Tomsku vrátit?

Ano, určitě bych chtěla. Ráda bych se znovu viděla s lidmi, které jsem tam poznala a podívala se do míst, která jsem nestihla navštívit.

Pavlína Břoušková (23) se představuje:

Na základní školu jsem chodila ve Lhotě, pak jsem studovala na gymnáziu ve Starém Městě. Teď jsem v Olomouci na filozofické fakultě, kde studuji překladatelství ruského jazyka, ke kterému si dodělávám pedagogické minimum. V budoucnu bych se nebránila práci učitelky, personalistice nebo marketingu, zároveň bych si chtěla zachovat kontakt s cizími jazyky, které mě baví odmala. Ráda cestuji a chodím do divadla. Občas poslouchám písničky od skupiny Kryštof nebo zpěváka Egora Kreeda. Ke svým oblíbeným jídlům řadím sushi, burger nebo ryby na různé způsoby. Baví mě zumba a občas si zahraji badminton. Ve Lhotě ráda chodím do cukrárny, kde mají výborné zákusky.

                                                                                  Stanislav Dufka